Odchov sklípkana A. versicolor

Avicularia versicolor je jihoamerický sklípkan obývající deštné pralesy převážně Martiniku. Tohoto sklípkana označujeme jako „stromového“, podle nejčastějšího místa výskytu. Samice tohoto druhu dorůstají délky až 6 cm (v těle, tedy bez nohou). Jeho dlouhé husté chloupky jsou zbarveny dočervena s tmavým černofialovým podkladem a kovově se lesknoucím „krunýřkem“(karapaxem) v odstínu světle zelené barvy. Mláďata obývající jiné patro pralesa mají tyrkysově modré zbarvení s výrazně světlejšími „oky“ na zadečku. Právě díky oněm pestrým barvám a pozdějšímu „přebarvování“ patří tento druh mezi nejpestřejší sklípkany.
Tento sklípkan podobně jako téměř všichni rodu Avicularia je považován za mírného, spíše plachého. Brání se útěkem a vystřelováním výkalů, kousnutí nebylo doposud popsáno.


Letos v létě se mi podařilo úspěšně odchovat mláďata A. versicolor. Samici, kterou jsem měl od malého mláděte, jsem měl vždy ve větším teráriu s podstavou 30x20 cm a výškou 40cm. V teráriu nechyběl úkryt v podobě stromové kůry a minimálně jedna rostlinka nejen pro lepší udržení vyšší vlhkosti. Terárium bylo v chladných měsících vytápěno 15W žárovkou instalovanou uvnitř kvůli chladnějšímu bytu. První „snůška“ (před rokem) čítala téměř 180 malých jasně modrých pavoučích „miminek“. Po přestěhování se do vlastního bytu jsem ještě nestačil zapojit vytápění,samici to ale nebránilo v tom, aby upředla kokon.

Zajímavé bylo její chování po prvním páření. O tomto druhu je známo, že samice nejsou vůči samcům nijak agresivní. Pro jistotu jsem koupil ještě jednoho samce, který se ovšem i po několikatýdenním soužití k páření neměl. V jiném rohu terária si udělal hnízdo, ze kterého nevylézal. Několikrát jsem jej tedy nahnal směrem k úkrytu samice. Samec prozkoumal okolí a někdy se dostal až k samici, "bubnování"(signály samce) jsem u stromových sklípkanů nikdy neviděl, samice vždy ochotně a klidně přijímala společnost. Udivily mě proto u tohoto mírného druhu výpady samice proti samci podobné jako při lovu. Nakonec i mým přičiněním samice samce sežrala. Zajímavý fakt jsem zkusil ověřit přestěhováním ještě nedospělého samce, kterého po pár dnech opět pojala za potravu, tehdy už bez mého přičinění. Přitom nedostatkem potravy zdaleka netrpěla.

foto Honza Kočík

Možná i tyto okolnosti a zřejmě dobré podmínky (kokon jsem samici neodebíral, nerušil ji a udržoval vysokou vlhkost a zajišťoval stálou možnost se napít) přispěly k tomu, že u druhého kokonu jsem napočítal 217 mláďat, nenašel jsem v jeho zbytcích žádné mrtvé mláďata ani neoplodněná vajíčka.
To se může povést každému, řeknete si, jenže mi už se to povedlo podruhé a nejen to, že jich bylo dohromady 217 kousků, mi dělá radost. O versicolorkách se totiž říká, že mají vyšší úmrtnost. Moje mláďata se mají čile k světu a doteď jsem z cca 100ks, které mi doma zbyly, napočítal ani ne 10 uhynulých, což je velmi slušné.